Hlavní kajakářská sezóna (na moři) nám pomalu končí, předpovědi počasí se stále víc hemží vichřicemi a mohutné vlny z Atlantiku si často najdou cestu i do “našeho” Irského moře. Takže jsme usoudili, že sezónu je třeba nějak důstojně uzavřít.
Když jsme to tak počítali, tak uplynulo téměř přesně 13 měsíců od okamžiku, kdy jsme se posadili do mořského kajaku, tenkrát ještě půjčeného. Od té doby jsme si zvládli pořídit vlastní lodě, užít si krátké výlety podél pobřeží severního Walesu i cestu víc na sever – na skotské Hebridy (Jižní a Severní Uist a potom Skye). Celkem úspěšné pádlování ve skotských vodách (a často odpovídajícím skotském počasí) nám dodalo sebevědomí a chuť zapádlovat si občas v těžších vodách s někým zkušenějším. To tady ale má jeden podstatný háček = aby vás někdo byl ochotný vzít s sebou, hned se začne poptávat, jaký kvalifikační stupeň ve zdejším systému máte absolvovaný (místo toho, aby se raději zeptal, jak umíte pádlovat…). No a protože jsme oba v podstatě sběratelé titulů a britové jsou zase jejich nadšenými prodavači (oni by to nazvali dodavatelé vzdělání nebo podobně vznešeně) usoudili jsme, že si nějaký ten vodácký titul pořídíme. Volba padla na mořsko-kajakářský atest zvaný “nové” tři hvězdy (3 star assessment) Britského kajakářského svazu (BCU = British Canoe Union, web: http://www.bcu.org.uk/).
Co jsou vlastně “nové tři hvězdy” zač? V kvalifikacích BCU je slušně řečeno chaos. Během posledních dvaceti let zvládli zavést a zase zrušit asi čtyři různé systémy, mezi kterými nyní existují přepočty ne nepodobné přepočítávání výsledků mezi nejstarším, starým a novým TOEFLem. Poslední revoluce proběhla letos na jaře, kdy sice ponechali názvy, ale zcela změnili náplně jednotlivých stupnňů, takže současné tři hvězdy se rovnají předchozím čtyřem hvězdám a přibližně odpovídají ještě staršímu stupni “proficiency”…
Současná stupnice pro mořské kajaky je velmi zhruba následující:
3 hvězdy – schopný kajakář, ale ještě stále spíše člen skupiny, kterou vede někdo zkušenější. Umí efektivně používat všechny záběry pádlem (tzn.: zvládne zahnout, kdy a kam potřebuje, stejně jako jet rovně dostatečně dlouho a dostatečně rychle), eskymáka obvykle zvedne, umí několik způsobů záchrany na hluboké vodě, teoreticky umí základní první pomoc, dále chápe přílivy, odlivy, vlivy počasí, vln, větrů o různé síle atp., rozumí námořním mapám a “pravidlům silničního provozu”, bójím atd. To všechno v celkem snadných podmínkách, podle zadání vítr maximálně do síly 4 Beaufortovy stupnice (tj. teoreticky max. 28km/h, víc na http://en.wikipedia.org/wiki/Beaufort_scale) a stav moře 3 (tzn. vlny do 1.25m, opět detaily na http://en.wikipedia.org/wiki/Sea_state).
4 hvězdy – první užitečná kvalifikace, ovšem předpokladem pro její získání je vlastnictví hvězd tří… Opravňuje vás totiž k vedení skupinky v podmínkách odpovídajících třem hvězdám. Teoreticky byste pro její získání měli umět totéž jako na tři hvězdy, jen o něco lépe a navíc několik dalších způsobů sebezáchrany a především byste měli prokázat, že skupinu v daných podmínkách opravdu dokážete zvládnout a také že jí dokážete správně naplánovat trasu (neboli budete schopni správně propočítat mořské proudy a podobně). A aby na vás něco vydělali, musíte si opatřit povolení k používání námořní vysílačky, absolvovat kurz první pomoci speciálně zaměřený na vodácké sporty a také absolvovat jejich kurz pobřežní navigace.
5 hvězd – vše výše uvedené v ještě těžších podmínkách. Dává vám oprávnění vést skupinu v “náročných” podmínkách a požaduje po vás několik dalších kurzů v navigaci a “vůdcovství”.
Krom toho samozřejmě existují i 1 a 2 hvězdy, ale o těch toho moc nevíme (a v praxi jsou úplně na p..) a úplně jinak fungují instruktorská oprávnění. Vést skupinu v pojetí 4 a 5ti hvězd totiž neznamená oprávnění k tomu někoho učit, jak má vlastně pádlovat. Na to existuje úplně jiný systém kvalifikací ;-). Pokud to někomu přijde již tak dost komplikované, měl by si uvědomit, že prozatím hovoříme pouze o mořských kajacích. Obdobné systémy existují pro divokou vodu, kanoe, rychlostní kanoistiku, ba dokonce i pro hrátky v bazénu (ale pozor, tím se nemyslí flat water rodeo, ale spíše testování vaší schopnosti přeplavat bazén v kajaku hlavou dolů a na na druhé straně se pak zvednout o jeho kraj).
Zpátky k “našim” třem hvězdám. Zkoušku jsme si domluvili již někdy o prázdninách u našeho “dvorního školitele” Nigela Dennise na Holyheadu, což mu umožnilo ji zařadit do oficiálního programu a nakonec se zájemců o atest sešlo celkem šest (tedy maximum, které zde instruktor může zkoušet). Nigel zase vydělával průvodcováním nějaké komerční expedice, takže se nás ujal Phil Clegg, se kterým jsme již ostatně absolvovali všechny naše holyheadské kurzy.
[googlemaps http://maps.google.com/maps?f=q&hl=en&geocode=&q=Holyhead,+UK&sll=37.0625,-95.677068&sspn=60.158465,87.890625&ie=UTF8&ll=53.321235,-4.624386&spn=0.090157,0.171661&t=h&z=13&g=Holyhead,+UK&output=embed&s=AARTsJqbRsMXj5rLc7gjGw054Dyv0eT0ag&w=425&h=350]
V polovině října bývá na nejseverozápadnějším výběžku Walesu počasí všelijaké, ale vesměs výrazně horší, než v čem by se podle BCU měly tři hvězdy testovat. Už když jsme termín vymýšleli, konstatoval Phil, že v nejhorším to budeme dělat v přístavu. A ukázalo se, že věděl, o čem mluvil – první den dvoudenního školení kombinovaného s průběžným hodnocením jsme skutečně strávili kroužením po Holyheadském přístavu. I tak foukal vítr 5 – 6, vlnky také byly a Phil se musel dost snažit, aby nám našel vhodné, aspoň trochu kryté, zkušební lokality. K našemu (ale i jeho, je to totiž známý estét) nevelkému potěšení nás nutil jezdit slalom mezi pilíři, objíždět jediné dvě skalky kolem dokola a mít trajektorii ukázkové osmičky, posouvat se bokem podle přístavní hráze atd. Nuda, nuda, šeď, šeď (teda i na obloze, akorát ji rušilo zlověstné houkání větru ve stožárech zakotvených plachetnic). Na závěr pár eskymáků a pak trocha teorie s hrnkem čaje v suchu a teple – to byl celý první den.
Jako mentální rozcvičku jsme druhý den po ránu nafasovali jednostránkový písemný test, kde bylo pár otázek okolo námořních map, první pomoci, značení majáků a bójí, počasí a podobně. Většina ale byla založená na informacích z předchozího dne, aby ani ti, co teoretické přípravě příliš nedali, neměli s testem mnoho problémů. Předpověď byla ještě “lepší” – vítr síly 7 až 8 od jihu, takže nás Phil mírně překvapil naplánovaných výletem na severní pobřeží přilehlého ostrova Anglesey. Asi už by nerozdýchal další den kroužení mezi zdmi přístavu, takže si přibral na pomoc jednu místní posilu, naložili jsme se do Nigelovy firemní dodávky a vyrazili směr Bull Bay. Původní idea, že tady bude foukat méně, se nepotvrdila. Phil tedy rezignoval na tidal race na Point Lynas, ale stále byl rozhodnutý ověřit, jak moc bude foukat za rohem západně od zátoky. V zátoce nám nejdřív chvíli vysvětloval, jak se zatáčí v silném větru – jak konstatoval, v sylabu pro tři hvězdy to není, ale pro přežití tohoto dne to bude schopnost dost zásadní. Když usoudil, že to všem docela jde, vyrazili jsme ven z relativního závětří zátoky a podél útesů na západ. Vlny rozhodně měly víc než povolený jeden metr a vítr taktéž skoro v násobcích přesahoval oficiální limity, ale nikomu ze skupiny to naštěstí příliš nevadilo – pořád mnohem lepší, než kolečka po přístavu. Vítr ale postupně nabíral na síle a my se blížili k mysu, za kterým by se do nás opřela vichřice přímo z jihu – a jak Phil cynicky komentoval, když tam někdo zaplave, má se pevně chytit své lodě a počítat s tím, že jeho příští zastávkou bude ostrov Man – asi 60km přes celkem otevřené Irské moře. Nezbylo tudíž, než zavelet k ústupu a počítat s tím, že podobný problém nás bude čekat i při návratu do naší výchozí zátoky. Většina skupiny se proti větru kolem 75km/h se zatnutými zuby probojovala zpátky. Jen jeden kolega ve vypůjčené lodi, se kterou se úplně neskamarádil, mířil přes veškeré své úsilí k Manu místo k autu, dokud mu Phil nepomohl za pomoci tažné šňůry natočit špičku proti větru a společně přepádlovat nejhorší kus.
Celé výpravě dodala nechtěný půvab přítomnost záchranářů pátrajících po dvou kajakářích, kteří se měli pohybovat v podobných končinách – my o nich ale nic nevěděli (že by zrovna svačili na Manu?). Po polední pauze, kdy jsme všichni vydýchávali předchozí zápas s větrem, jsme posbírali zbytky sil a pustili se do “nejmokřejší” části celé zkoušky. Každá dvojice musela předvést několik způsobů záchrany a vystřídat se v roli zachránce a zachraňovaného – zvednutí se o druhou loď, o druhé pádlo, tzv. X rescue – vylití druhého kajaku a následné vlezení plaváčka zpátky do lodi. Závěrem ještě Phil poctivě zkontroloval, že všichni mají s sebou povinné vybavení. Protože těm, kterým něco chybělo, věci ráno popůjčoval, všichni v tomto bodě požadavky BCU splnili. Ono to totiž není jen tak, s Philem jsme se shodli, že toho člověk pro složení zkoušky vozí zhruba jednou tolik, než s čím normálně vyráží… Seznam je opravdu docela dlouhý a, ač mnoho věcí člověk vozí, protože je považuje za užitečné, spoustu dalších by jej brát nenapadlo. Příkladem budiž třeba povinný “emergency shelter”, tedy skládací přistřešek, něco mezi pláštěnkou a stanem. Naštěstí nám byly uznány horolezecké bivakovací pytle a možná by prošel i “storm cag” – veliká nepromokavá bundošpricka z padákoviny. Ostatní jen namátkou: tažná šňůra, nůž, “prostředek přivolání pomoci” (světlice, mobil, vysílačka ap.), rezervní oblečení (komplet sada suchého oblečení, včetně mikiny nebo bundy a kalhot), jídlo a pití, lékárnička, sada na opravu lodi (stačí gafa lepenka, kus plastu – třeba z PET láhve, cyklistické nářadí). Pro pořádek – každý musel mít všechno svoje, tzn., že nešlo mít jednu věc společnou do dvojice.
Závěr? Tři hvězdy máme v pohodě v kapse a máme zelenou k tomu si udělat v dohledné době i čtyři… Začínáme na tom pracovat, takže budeme průběžně informovat o postupu.