Podzimní plavba z Prahy do Mělníka se stala již tradiční seakajakářskou akcí pořádanou lidmi z HG sportu. My jsme prozatím vždycky absentovali, ale letos se naše barvy konečně vydala hájit aspoň Kitty. Tomáš, místo toho aby si užíval na vodě, poslouchal vědecké přednášky někde na holandském venkově.
Tady je pár dokladů o tom, jak pilně se snažíme aklimatizovat v Čechách. Naše seakajaky opět začínají trpět silnou abstinencí po slané vodě, ale aspoň je občas namočíme v té sladké. Tentokrát na pozdně podzimní štěchovické přehradě…
(Oysters, Oystercatchers, a Seal and a Grass Snake – a few logistical details)
Na cestě jsme strávili celkem pět dnů – autem najezdili 2100 km (z Prahy) a na kajaku upádlovali cca. 130 km. Po prozkoumání možných alternativ jsme nakonec jako nejlevnější vyhodnotili trajekt Saasnitz – Trelleborg v obou směrech. Spíš kvůli časové optimalizaci jsme volili tam i zpět cestu Německem přes noc, což se ukázalo jako ideální varianta. Kamarádi, kteří v podobné době vyráželi do Norska na divokou vodu, se vraceli přes den a uvízli v zácpě táhnoucí se přes celou Rujánu.
(Oysters, Oystercatchers, a Seal and a Grass Snake – part 3 )
Vlny další den ráno (pondělí) nebyly o tolik lepší, ale věděli jsme o druhém výjezdu z laguny, který vypadal z vršku ostrova snesitelněji – a nakonec i byl :) Vlny byly pořád veliké, ale aspoň se tolik nerozbíjely o kamení.
Takže jsme to vzali nakonec pěkně okolo z druhé (SV) strany a opět zamířili do Molesundu. Tentokrát jsme zvládli i důkladnější prohlídku vesnice, podpořili místní rybáře nákupem kraba a kusu uzené makrely a vyrazili kolem ostrova Lyr do chráněnějšího Stigfjordu.
(Oysters, Oystercatchers, a Seal and a Grass Snake – part 2)
Další den (neděle) už došlo i na inzerovanou užovku a tuleně. Když jsme zamířili na poslední výspu pevniny na západ od Molesundu, mikro-ostrovy už byly opravdu jen velké žulové balvany v moři, pěkně ohlazené, vyhřáté od sluníčka, tak akorát pro tuleně. Nejdřív jsme ale projeli přes krásně chráněnou lagunu s písečnou pláží, veřejnými záchodky a popelnicemi na tříděný odpad (uprostřed ničeho, respektive uprostřed liduprázdného ostrova na západ od Molesundu)a tím pádem objevili další luxusní tábořiště, jenže v úplně blbou denní dobu – okolo poledne.
(Oysters, Oystercatchers, a Seal and a Grass Snake – part 1)
Na den téměř přesně dva měsíce spořádané suchozemské existence v Praze, místní letní vedra a celková nostalgie po slané vodě, to všechno dalo dohromady ideu vyvětrat naše kajaky aspoň na pár dní na moři. Cokoli od Prahy na jih jsme jednoznačně zavrhli – horko nám bylo už v Praze a ne tak ještě více na jihu – a ze zbývajících variant se nakonec vykrystalizovalo JZ pobřeží Švédska u Goteborgu – oblast Bohuslanu.
Zemřel beze svědků.
Jeho rozklad se odehrává v tichu.
Žebry mu prorůstá tráva,
Vazy rozparuje pomalý déšť.
Ptáci ho na jaře rozebrali pro svá hnízda.
Rozteklý v bažinu,
Šťávy, plyny
Tekutiny, jež naplnily jezírko.
Jen nedlouho poté, co procházel se
Po Sedle jako mladý měsíc,
Stín vržený na bělající se Breconshire.
Modrá zvonků namísto očí.
Krátery lící čiší smrtelnost.
Z jeskyní lebky káně křičí,
A hojnost jehňátek bečí
Z Vějíře rohů.
Víc říjnu v něm než šípků růže
A trpkých trnek. Vítr skučí
Mu nosními kůstkami. Jantar
Jeho horizontálního oka
Je světlem jezírka, havranem
Na zimní obloze. Slunce, které hladí
Břicho káněte, když vznese se,
Bělí mu čelo. Maso
Zčernalé v spirále nozder,
A přece, něco z jeho přítomnosti v chodbách kostí
Sevřelo mi srdce.
Tato helma mohla by mi posloužit
Za nádobu na ostružiny a trnky, kdyby
Nebyla už černé plná,
Noc v jamkách po jeho očích.
Gillian Clarke
Většina vodokrámů už je opraná a odsolená, všechno okolo pěkně odkapává, veeelmi pomalu schne a byt vypadá jako po výbuchu. Optimální chvilka pochlubit se novou akvizicí. V sobotu si Kitty konečně jela k Nigelovi Dennisovi pro loď na Holyhead. Pro neznalé, je to majitel firmy SeaKayaking UK, která vyrábí „ikony“ britské designérské školy Romany a Explorer teď nově i loď určenou pro „menší lidi“: Pilgrim.
Po Vánocích v Čechách jsme na závěr roku tradičně vyrazili do Skotska. Předpověď počasí vypadala nadějně, dokonce slibovali i trochu sněhu. Optimisticky jsme tedy vytáhli skialpové lyže z kouta zpoza boileru, oprášili pásy schované pod nánosy skoro dvouletého prachu a nadšeně začali balit. To jsme ještě netušili, co nás čeká.
Ve Skotsku opravdu nasněžilo nevídané množství, akorát že původně slibovaná pauza ve sněhových přívalech se téměř nekonala. Do Aviemore v NP Cairngorms jsme dojeli bez potíží. I náš oblíbený kemp fungoval a nebyli jsme jediní, kdo si vybíral místo na stan pod místními zasněženými borovicemi.
Pomalu se stává pěknou tradicí, že se někdy v prosinci sebereme a vyrazíme si na kajacích objet Puffin Island. Jde o ostrůvek ležící na severovýchodním cípu Anglesey a strážící tak vjezd do Menai Straits. Jen svému jménu nedělá ostrov příliš čest – papuchalk tu hnízdili tak před sto lety, než se na ostrov dostaly krysy a všechny je sežraly. O co méně je na ostrově papuchalků, o to více je tam ale atlantických tuleňů, kteří jsou navíc známí svou obzvláštní přátelskostí. A obzvlášť takhle v zimě, když je mnoho lidí nevyrušuje, jsou ochotní si s vámi vyloženě hrát. Typicky se tuleni potkají na severní špičce ostrova, kde mají přece jen víc klidu, ale tentokrát se vyvalovali i na pláži přiléhající k pevnině. Svítilo tam na ně sluníčko a jeden by skoro řekl, že se opalovali.