It has been an interesting and a long time since the last post to Ostracon – but here we are again, going through our archives with an intention to share at least some of the experience of the last months. Hopefully, more will follow but let´s start with a short reminiscence of our sea kayaking trip to Shetland, including Foula in early summer 2013.
Po Vánocích v Čechách jsme na závěr roku tradičně vyrazili do Skotska. Předpověď počasí vypadala nadějně, dokonce slibovali i trochu sněhu. Optimisticky jsme tedy vytáhli skialpové lyže z kouta zpoza boileru, oprášili pásy schované pod nánosy skoro dvouletého prachu a nadšeně začali balit. To jsme ještě netušili, co nás čeká.
Ve Skotsku opravdu nasněžilo nevídané množství, akorát že původně slibovaná pauza ve sněhových přívalech se téměř nekonala. Do Aviemore v NP Cairngorms jsme dojeli bez potíží. I náš oblíbený kemp fungoval a nebyli jsme jediní, kdo si vybíral místo na stan pod místními zasněženými borovicemi.
Tak první týden nám počasí docela přálo a dokázali jsme objet víc než polovinu ostrova. Pak se proti nám ale živly spikly a nad Skotsko si to začala šinout jedna tlaková níže za deuhou a apolu s nimi přišly i vichřice. My jsme navíc měli v druhém týdnu objíždět západní, exponovanější stranu ostrova, což se ukázalo jako zcela nekompatibilní kombinace a my jsme museli náš pokus vzdát.
Ted sedíme ve stanu o kus jižněji u města Oban a ve zbylém čase bychom se alespon chtěli pokusit o objetí ostrova Lismore, což je projekt o poznání méně ambicioznější.
Zdravíme ze skotského ostrova Skye, který se pokoušíme objet na mořských kajacích. Celková plánovaná trasa je něco přes 300 km, uvidíme, kolik z této vzdálenosti se nám podaří upádlovat.
Budíček v pět ráno nic moc, ale co by člověk ve Skotsku kvůli počasí neudělal, že ano? Vykoukli jsme ze stanů a Kája konstatoval: „ Je to blbý, nefouká, je celkem hezky, to asi budeme muset pádlovat“. A měl pravdu, vlny se sice i nadále vlnily, ale jinak se zatím nedělo nic ze slibovaných pohrom, takže jsme posnídali, vše zabalili a krátce před sedmou už zdálky opět míjeli Little Colonsay a mířili na jihozápad ke Staffě. Pracovně jsme ji překřtili na tovární halu – čedičová Staffa opravdu zdálky připomíná svojí pravoúhlostí spíš lidský než přírodní výtvor. A to se ještě v jejích útrobách schovává několik mořských jeskyní, včetně největší z nich – Fingal’s Cave. Prostě dostatek záminek k návštěvě.
Po průzkumu jihozápadního cípu ostrova Mull jsme v úterý ráno sbalili stany a přesunuli se kousek na sever do střední části ostrova. Vzdušnou čarou je to sice kousek a z tábořiště jsme skoro viděli náš cíl, ale než se tam člověk po úzkých a klikatých silničkách okolo všech zálivů dokodrcal, bylo už odpoledne. A jako na potvoru bylo celou tu dobu, kdy jsme seděli v autě, úplně nádherně.
Naprostou většinu času tady jezdíme na seakajacích jen ve dvou, protože se nám nějak nedaří k sobě sehnat společnost. A když už jednou vyrazíme ve třech, je to s kamarádem z Čech…
S Kájou jsme byli domluvení už od začátku roku, že si přijede vyzkoušet jízdu na mořském kajaku ve zdejších studenějších vodách. V plánu byl týdenní výlet někam do Skotska, kam počasí dovolí a potom účast na seakajakovém symposiu na Anglesey.
Falls of Lora jsou přílivovou peřejí v ústí Loch Etive několik kilometrů od Obanu. Rozdíl mezi přílivem a odlivem je v této části Skotska klidně i pět metrů a voda se musí z/do dlouhého zálivu dostat přes úzké a mělké hrdlo. Díky tomu se zde vytváří za příhodných podmínek docela působivá peřej, kterou nadšeně vyhledávají vodáci jako místo na dovádění. Zájemci si mohou najít časy, kdy je peřej aktivní, stejně jako spoustu fotografií prohlédnout na stránkách http://www.fallsoflora.info/.
Do Obanu jsme okolo projížděli již několikrát, ale doposud se nám nepodařilo tu být ve správnou dobu. Tentokrát jsme se zde zastavili cestou na ostrov Mull, aniž bychom čekali, že se bude něco podstatného dít. O to větší bylo naše překvapení při pohledu na spoustu zpěněné vody…
Kopce okolo skotského Glen Etive se nám líbily už na Silvestra, kdy jsme na ně koukali z vrcholků v sousedním a o mnoho známějším Glen Coe. Takže se sice mírně opakujeme, ale vrátili jsme se do stejných míst i na letošní Velikonoce. Kolíky na tábořišti u King’s Arms v Glen Coe nešly na Silvestra zabodnout, jak to bylo zmrzlé. Teď pro změnu v rozčvachtaném bahně odmítaly držet – stejně šlo jen o jednu noc, hned potom jsme vyrazili do vlastního Glen Etive.
Těsně před Velikonoci jsem jel do Edinburghu na konferenci British Nutrition Society. Konference to byla poměrně skromná (vlastně jen výroční schůze skotské sekce), ale vyskytlo se zde několik zajímavých lidí, se kterými jsem se opět rád potkal. Navíc to představovalo dobrou záminku, proč potom pokračovat dál na sever na prodloužený víkend ;-).
