Jak si nejlépe užít první jarní den? Nakonec jsme z možných variant vylosovali výlet na kajaku, a to dokonce ambiciózně dvoudenní. Dokodrcali jsme se do skoro středního Walesu na poloostrov Lleyn. Není zase až tak daleko, ale pořádná silnice tam nevede. O půlnoci jsme skončili na opuštěném parkovišti u Porth Oer (Whistling Sands) – kde ovšem kromě nás – světe div se, parkovala další dvě auta s kajaky na střeše. Ti ale nakonec vyráželi opačným směrem.
Po trošce logistického cvičení po ránu (co, kdo, kam, kdy, kde…) byly naše lodě zabalené a připravené na dvoudenní akci, auto optimisticky přeparkované na severní konec poloostrova a my oba u lodí odhodlaní vyrazit. Původní zcela luxusní předpověď počasí se nám před očima kazila. Z brzké ranní modré oblohy se pomalu stávala standardní anglická šedivá, pěkné výhledy do dálky zahalil decentní opar a moře, které bylo za úsvitu jako zrcadlo, se začínalo vlnit. Odhodlaně jsme vyrazili, vlny i vítr se cestou ještě trochu zvedly, ale vše se drželo ve snesitelných mezích.
Místo na spaní jsme nakonec našli luxusní – na kopečku s výhledem na naši budoucí trasu naplánovanou na neděli. Ještě jako naschvál se na večer mraky zvedly a zasvítilo nám sluníčko. V neděli po ránu jsme vyráželi pomalu, abychom objížděli mys Trwyn Porth Dinllaen, kde jsou v době přílivu i odlivu celkem silné proudy a peřeje. Vlny se oproti sobotě ještě nepatrně zvětšily a západní vítr zesílil. Docela jsme těšili, až budeme mít těch prvních pár kilometrů za sebou a zahneme za roh do klidnější zátoky. Ukázalo, že naše obavy nebyly neoprávněné, voda přímo okolo mysu byla ve výsledku obdoba poctivé 3-4 divoké vody. Ve vlnách jsme se si navzájem ztráceli, snažili se vyhnout pobřežním skalkám, s naloženou lodí a větru nic moc. Ve snaze nejet moc blízko u skal jsme nakonec minuli možnost projet trochu krytějším průjezdem do zátoky. Díky tomu jsme ještě museli prosurfovat větší vlny na vnější straně – do naštěstí už klidnějších vod.
Když Tom s dokonalou směsicí nadšení z rychlé jízdy a obavy z toho, jestli to ustojí, prosvištěl na vrcholu jedné vlny nad úrovní mojí hlavy, uklidňovala jsem se tím, že nás vítr žene směrem k pevnině, a když jeden nebo druhý zaplaveme, nebude to snad mít za následek nucený výlet do Irska. Vše dobře dopadlo, podobných vln už bylo jen pár a akorát nám pomohly se rychle dostat na krytou pláž u místní záchranářské stanice Lifeboats. Pocit, že mám ruce jak orangutan a ještě chvíli s nimi nepohnu, nerozehnal ani výhled na to, čím jsme právě projeli, z bezpečí golfového hřiště na vršku mysu. Stejně tak nepomohla ani pauza na oběd u hospody v samotném Porth Dinllaen.
Horní končetiny mi prostě postupně vypovídaly poslušnost a potom, co se nám kvůli příliš velkému surfu na kamenité pláži nepodařilo přistát u Penrhyn Bodeilas jsem to vzdala a přesvědčila Toma, že se vrátíme do Morfa Nefyn a nepojedeme až do Treforu. Sice to znamenalo dojít pro auto, moře se navíc spíš uklidňovalo, ale při představě dalších odhadem šesti kilometrů nejspíš bez jediné možnosti přistát, se to zdálo jako nejlepší řešení. Takže někdy příště to dotáhneme do konce.
Obrázky hledejte v galerii.
Lleyn Revisited
Beginning of spring – what could be better than a two-day sea kayaking trip on LLeyn peninsula? With the optimistic weather and swell forecasts we set off from Porth Oer towards Trefor, however it soon became clear that the reality will be slightly different. In not so perfect conditions we managed to find a pleasant campsite before reaching Trwyn Porth Dinllaen’s overfalls. The evening turned into a really nice one, the sun came out as if to show off that it can still shine. On Sunday morning we waited to get to the overfalls at slack water – there was still quite a lot of swell and together with wind and loaded kayaks we didn’t wanted to stretch it too much. However, it still wasn’t at all the originally promised slight sea. Getting lost amongst the big waves just off Trwyn Porth Dinllaen forced us to miss the easier inner passage so we had to enjoy the extra bonus – a few rather big surfing waves which helped us to reach Lifeboat’s station in slightly higher speed than originally planned. But we both managed to get there OK and enjoyed the well deserved break with views from the of top the golf course onto the overfalls. This break however, nor another one for lunch at Porth Dinllaen itself didn’t help Hanka’s tired arms to recover enough. We wanted to have another quick break to gather strength for the last cliffy stretch before Trefor. But instead of the nice promised landing spot, there were just nasty breaking waves coming with full force onto a rocky beach – we decided to turn back and land at Morfa Nefyn and finished there. Trefor has to wait to be conquered another time.
More pictures from this trip are in our gallery.