Letos jsme se opět vypravili na sekajakářský velkosraz na welsškém Holyheadu. Základní struktura symposia byla obdobná jako v loňském květnu. Pokud chcete srovnávat, naši loňskou dvoudílnou reportáž lze mj. dohledat zde. Už jsme tedy věděli, že nás čeká výběr z mnoha „workshopů“, do kterých se zapisovalo chaoticky na jednotlivé listy A4 nesystematicky rozmístěných po celkem malé místnosti a bojovalo se o limitovaný počet míst jako na populárních seminářích na vysoké. Nabídka se příliš nezměnila, znova zahrnovala techničtější záležitosti jako opravy lodí v terénu, nejrůznější typy záchran na moři, hraní si v peřejích, nespecifikované půl i celodenní výlety, stejně jako odborné akreditované kursy jako obsluha vysílačky nebo navigace. A předpověď počasí byla oproti loňskému sobotnímu sychravu a nedělní mlze alespoň na víkend úplně letní – sluníčko, celkem teplo a vítr F4-5, vlny přiměřené.
Oproti loňsku jsme posílili české zastoupení, podle dohody dorazil Kája a z davu účastníků se nečekaně ozvala další čeština od Jakuba, který pro změnu dorazil až ze Švédska. Kromě češtiny bylo letos slyšet obecně mnohem víc cizích jazyků než loni. Hodně dánštiny, holandštiny, němčiny, ale i italština nebo španělština. Welštinu a skotské a cornwalské nářečí sem raději počítat nebudeme. Kapacita symposia byla i letos úplně vyčerpána, tzn. odhadem nějaké dvě stovky lidí i lodí.
Rozpádlovaní po týdenním pobytu ve Skotsku jsme usoudili, že přílivové peřeje na Penrhyn Mawr budou ideální program na první den. Rozdělení do několika menších skupinek podle míry troufalosti jsme vyrazili za zcela letního počasí tradičně ze zátoky Porth Dafarch. Kája se přidal k těm nejpokročilejším, my dva jsme zvolili zlatou střední cestu. Ty ještě méně pokročilé raději odvezli na Rhoscolyn, kde jsou peřeje spíš jen symbolické, do Penrhyn Mawru už by se nás opravdu o moc víc nevešlo. I přesto nás tam bylo hodně, celkem i s instruktory okolo 30 kajakářů – prostě jak popisoval náš známý podobně loňské hraní si v Penrhyn Mawru: pádla, lodě, lidi, ruce, nohy – všude, kam se podíváš.
Peřeje se na Penryn Mawru tvoří jen během přílivu (za odlivu si tu můžete užít klidného pádlování). Letos se to pěkně sešlo, že příliv začínal okolo desáté hodiny a umožnil nám tak celodenní pádlování. Navíc nám to dalo čas na rozpádlování, protože během dopoledne peřej postupně nabírala na síle. Pokročilá skupinka se zabydlela ve vlnách nejdál od břehu, kde se jejich výška zvedala s každou minutou, středně pokročilí si během chvilky užívali víc než dostatečně i ve slabším prostředním průlivu. Okolo poledne zaveleli instruktoři k ústupu – i tak dalo spoustu práce proskákat proti proudu mezi skalami do malé zátoky těsně vedle Penrhyn Mawru. Pauzu na oběd jsme všichni uvítali a váleli se na jarním sluníčku – jak ti tuleni.
Odpoledne následovalo opět totéž a vlny se i nadále zvětšovaly. Dopoledne a těsně po obědě se ještě dalo vydýchat ve vracáku u skal na kraji prostředního průjezdu, ale i ten vzápětí zmizel ve vlnách. Teoreticky byly právě „hluché“ přílivy – neaps – tj. malé rozdíly mezi hladinou přílivu a odlivu a tudíž menší proudy. Zato se nám k pobřeží hnaly celkem slušné „oceánské“ vlny – swell a proti proudu pofukoval vítr, což je přesně recept na to, jak takovou přílivovou peřej dostatečně rozdráždit. Dopoledne jsme si i my občas dokázali na vlně zasurfovat, ale odpolední pokusy byly spíš o najíždění do vln a přežití této troufalosti. Však také většina středně pokročilé skupinky nedělala ani to a spíš se snažila někde schovávat a občas pomoct s odlovením plaváčků. (A pokud se hyeny ptají, tak ano, i my jsme zaplavali ;-). Zato Kája si to podmínky dokonale užíval; z dálky jsme jen viděli, jak se tu a tam na vršku nějaké vlny na obzoru mihne jeho helma. Posléze komentoval, že ty „jejich“ vlny (na vnějším okraji peřejí) mohly mít na výšku poctivých 4 až 5 metrů. Dopoledne se také chlubil, že eskymoval pouze třikrát. Odpoledne ale už i on připustil, že přestal eskymáky počítat. Cestou zpátky jsme se zas museli propádlovat proti pořád celkem silnému proudu mezi skalkami u břehu a potom už jen hurá zpátky do Porth Dafarchu okouknout, co nového se letos vylíhlo za kajaky a jiné vybavení.
V neděli jsme se svěřili do péče podivína jménem Peter Bray, který mj. třeba sám na kajaku přepádloval Atlantik. Jeho seminář byl nazvaný příhodně „incident management“ – sám má totiž tvrdý kořínek a když se mu při jeho prvním pokusu o přejezd Atlantiku loď potopila, strávil sedmnáct hodin ve vodě než přijela záchrana. Náplní mělo být řešení všech možných potíží, které se mohou na moři na kajaku vyskytnout. Od klasického vylévání lodí a vytahování (více či méně zmrzlého či pomateného) plaváčka zpátky do lodi, člena výpravy postiženého mořskou nemocí, vykloubených ramen (mimochodem ve vlnách Penrhyn Mawru se to jednou kolegovi letos povedlo doopravdy) přes konstrukce komplikovaných tažných zařízení až po přistávání ve vlnách na útesech a dopravu raněného do bezpečí. Nakonec jsme si tohle všechno (opět v celkem slušných vlnách) během dne vyzkoušeli – i když spíš pod nevtíravým dohledem, než za nějakého systematického vedení Petera Braye. Peter se (bohužel) moc nezdržoval nějakým velkým vysvětlováním, ani následnou analýzou, jak že se daná situace měla řešit správně, ale v každém případě stálo za to mít možnost si podobné situace natrénovat.
Taky se ne všechno úplně povedlo – když např. Hančina skupina měla oběť napůl v bezvědomí a s vykloubeným ramenem dopravit na skalnatou rampu pod útesy, celá akce zkrachovala v momentu, kdy zadní „tahač“ zapomněl kajak zraněného přicvaknout ke svojí lodi a udržovat jej v dostatečné vzdálenosti od pobřežních skalek, kam swell ochotně hnal vše, co bylo v dosahu, a to se mělo dít až do okamžiku, než se zaktivuje druhá polovina skupiny na břehu a připraví vše k vytažení raněného na břeh. Když se ale o skálu potřetí odřel zánovní sněhobílý kajak majitele na oko vykloubeného ramene, ozvalo se jen hlasité f..k
a rameno nerameno, kolega bral o sto šest zpátečku a preventivně se zastavil k velkému pobavení zbytku diváků až po cca 300 metrech na otevřeném moři, pečlivě mimo dosah všech šutrů. Hanka podpírající omdlévající oběť zdrhnout nemohla (její loď přivázali kolegové dobře) a tak se při plavání na břeh alespoň málem utopila smíchy. Tahači na břehu si navíc ztráty původní „oběti“ všimli až za několik minut (a ještě bylo potřeba se jich třikrát zeptat, jestli je vše OK a nic jim nechybí) – ptáte-li se na reakci, odpovědí bylo jiné krátké anglické slovíčko: s..t. Kdyby se v kajaku dalo válet smíchy – Peter by to v téhle chvíli už určitě dělal. Kdyby z toho natočil tragikomedii o tom, jak to nedělat, třeba by to konečně byl jeho první komerčně úspěšný projekt.
Ale musíme si aspoň něco pochválit: oproti loňsku, kdy jsme na podobném workshopu mrzli a mokli v neoprenu a starých bundách, jsme si libovali v našich suchých oblecích (skotsko-čínské Lomo), tedy ne, že by plavání v plné polní ve vlnách, které vás hážou na skálu, byla super lábuž – ale v suchu je to o hodně snesitelnější. Můžeme jen vřele doporučit ;-).
V pondělí se zkazilo počasí, lilo a foukalo, ale naštěstí jsme to vychytali už dopředu, měli jsme domluvenou účast na kurzu pobřežní navigace, který se ale odehrával pěkně v učebně, tzn. v teple, pod střechou s termoskou horkého čaje a skotskou whiskou – a spoustou námořních map, pravítek, kružítek a podobných hejblat. Tenhle kurz je především povinný v rámci přípravy na 4 hvězdy, nic moc jiného pozoruhodného na něm není. Pokud tušíte, jak vypadá mapa, co jsou to poledníky a rovnoběžky a přečtete si libovolnou příručku na „vůdce malého plavidla“ apod. nebo ideálně přímo doporučená skripta (F.Ferero: Sea Kayak Navigation), máte vyhráno a můžete těch několik hodin spokojeně v suchu poklimbávat a nezávidět kolegům, kteří se zapsali na projížďku venku.
V celkovém programu samozřejmě nechyběla večerní povídání a promítání (v sobotu Špicberky, v neděli Falkandy) a možnost si vyzkoušet nejrůznější lodě a pádla, popřípadě s mírnou slevou dokoupit chybějící výbavu. Že by zase za rok?
Pár dalších fotografií hledejte v galerii.
Sea Kayaking Symposium – Holyhead 2009
Similar programme as the last year, similar setting and partly similar people. Altogether about 200 sea kayakers and sea kayaks ready to play, learn and (in some cases) teach.
On Saturday all of us opted for tidal races, Kaja joined the most advanced group, Tomas and Hanka the intermediate one. Nevertheless, all of us ended up at Penrhyn Mawr as the tide was flooding for the whole day and races at Stacks were not active. Although we were on neap tides, there was still some swell and wind over the tide feeding the races with more energy. So the advanced group kept enjoying the outer race but intermediate paddlers soon ran away into the inner race.
Incident management seemed a good idea for Sunday. This workshop was led by Peter Bray and he tried to make us find solutions for a few situations he himself had experienced in reality. Therefore we played with different ways how to empty a kayak, how to get people back into it, with variations on towing, rocky landings, dealing with and treatment of different types of victims etc. Altogether a great chance to try everything – let’s just hope no one ever needs it in a real life situation.
Not much more to say – we spent the windy and rainy Monday dry and warm in a classroom with Fiona Whitehead on the Coastal Navigation course (mostly because it is obligatory requirement for 4 stars assessment) – so timing was nothing we could complain about :-).
For a few more pictures visit our gallery.