Odjezd byl již tradičně poněkud hektický – v neděli jsme o půlnoci přiletěli z Prahy do Manchesteru, v pondělí si Tom odskočil na moře na kajak, celý večer pral a sušil slané hydrokrámy, v úterý večer jsme si po kontrole předpovědi počasí potvrdili, že skialpové vybavení opravdu necháme doma, zabalili pouze mačky a cepíny a vyrazili na sever. A 31.12.2008 jsme v půldruhé ráno zalézali do spacáků ve stanu mezi zvědavými jeleny ve skotském Glencoe.
Volba nakonec padla na hřeben Mamores, což jsou kopce od Glencoe na sever. Počasí nás zpočátku nenechávalo na pochybách, že jsme ve Skotsku, z okolních kopců bylo vidět jen prvních sto metrů a výš ležely husté tmavošedé mraky. Auto jsme nechali tématicky zaparkované v Kinlochlevenu u místní atrakce – indoorové ledové lezecké stěny – a vyrazili od mořského zálivu nějakých 1000 výškových metrů směrem vzhůru. Morálku nám trochu zvedli dva pánové, kteří se už vraceli zhora a tvrdili, že na hřebeni svítí sluníčko. Měli jsme před sebou ještě skoro půlkilometr výšky po namrzlé trávě a ledových potocích v mlze, moc jsme jim nechtěli věřit – nakonec se ale ukázalo, že měli pravdu, okolo 800m se mraky začaly rozpouštět a úplně nahoře na nás čekaly dokonale kýčovité výhledy na inverzi pod námi.
Zabydleli jsme v našem vánočním dárku – novém stanu od MSR (Fury) – a hned poprvé jej natvrdo otestovali v okolních cca -10°C. Dopadlo to docela dobře, na Nový rok jsme si v něm symbolicky připili slivovicí z placatice a z patřičného nadhledu sledovali svítící mlhu pod námi. Nový rok nás uvítal dokonale: sluníčko, modrá obloha téměř bez mráčku (až na toho jednoho Mráčka zachumlaného ve spacáku ve stanu). Dole v údolí to vypadalo studeně a dokonale zmrzle. Nakonec jsme raději opustili myšlenku slézt dolů do Glen Nevisu a místo toho jsme pokračovali pěkně na sluníčku dál po hřebeni. Večer nás čekalo jedno mírně adrenalinové sedýlko, vyškrábání se na vrchol (tam si nakonec nasadil mačky i Tom) a pak kratinký kousek vzdušnějšího hřebene, pod kterým jsme nakonec zakempovali u široko daleko jediného nezamrzlého potůčku, takže opět v podstatě luxusní bydlení. Suma sumárum velmi příjemný novoroční den.
Večer ještě Tom objevil v průvodci odbočku z původně plánované trasy definovanou jako “remote and romantic” – s tím, že si to přece nemůžeme nechat ujít. Další ráno nejprve nevypadalo na další vyhlídkový den, ale mraky si nakonec daly říct, aspoň občas se roztrhaly a umožnily opět dokonalé pohledy na Ben Nevis a hory na druhou stranu směrem ke Glencoe. “Vzdálený a romantický” hřebínek jsme měli pro sebe jen chvíli, potom dorazila skotská skupinka, která akorát cedila skrz zuby komentáře o dopravní zácpě. Moc jsme nechápali, ale když se za nimi posléze začaly z mlhy trousit další a další postavy, ukázalo se, že měli pravdu. Opět jsme zavrhli myšlenku klouzat namrzlou sutí rovnou dolů do mlhy a nebyl by to kolega Mráček, kdyby nevymyslel menší adrenalinovou vložku – kolmo dolů o kus dál, kde někde pod na kost zmrzlým firnem měla vést letní cesta k jezerům. Jezera jsme viděli, cestu nikoli, takže jsme si ji vyrobili. Jen doufám, že tam za námi už žádný další pitomec nevlezl a nemáme na svědomí nějakého spořádaného turistu :-). (Tohle tak nemůžu nechat a je potřeba uvést věci na pravou míru. Celá adrenalinová vložka byl asi stometrový sestup po firnovém svahu o sklonu trošku přes 50°. Jen Hančina kolena nějak nebyla zvyklá na lezení po předních hrotech maček a nezbylo, než pro ni vysekávat stupy.)
Jezera ale za trošku námahy stála – od nich už jsme se jen sklouzali na hlavní turistickou dálnici a užívali si poslední paprsky sluníčka, které mělo podle předpovědi zítřek strávit za mraky. Turistická dálnice končila na silničce cca 200 výškových m nad Kinlochlevenem. Většina lidí, co vyráží na jednodenní výlet, nechává auta tady, takže nepříliš používaná cesta dolů do vesnice byla závěrečným překvapením a “třešničkou na dortu” pro naše do té doby normálně utahané končetiny. Vymletá koryta v lese bez ladu a skladu, s dírami, kam by se skoro určitě vešel mamut střední velikosti, pro zpestření dost často na dně pokrytá souvislou vrstvou ledu a pro zasmání tu a tam doprostřed tohodle zmatku někdo zatloukl zbrusu nové značky turistických okruhů jako modré nebo červené šipky (ze všeho nejspíš by si to zasloužilo černou, ale tu jsme nenašli). Peníze z EU asi stačily právě na kůly se šipkami, na samotné cesty asi nezbylo.
Na noc jsme přejeli autem opět na jediné neoficiální tábořiště v Glencoe, jen byl oproti první noci problém dostat kolíky do zmrzlé hlíny, ráno byla ještě větší potíž dostat je ven. Meteorologové nám věštili poslední den relativně slušného počasí, všechno bylo dokonale umrzlé – vyběhli jsme na jeden z hřebínků nad Glencoe – a i Tom nakonec souhlasil s tím strávit další noc civilizovaně pod střechou. V neděli ráno nás před hostelem uvítal mrznoucí drizzle se sněhem… Po chvíli váhání jsme vylosovali jako náhradní program destilérii v Obanu a cestu zpátky na jih. U Petrusků jsme totiž ochutnali tamní produkci a protože se nám zamlouvala, dělali jsme si naděje na zakoupení vlastních vzorků. Oban jsme si prohlédli, destilérii nikoli (v zimě mají o víkendech naprosto nelogicky zavřeno – i když si soukromě myslím, že by mohli mít tržby touhle roční dobou větší než v létě). Aby bylo tedy kulturnímu programu učiněno alespoň trochu za dost, stavili jsme se za Glasgow v New Lanarku. Stručné info je třeba na http://www.undiscoveredscotland.co.uk/lanark/newlanark/ nebo http://en.wikipedia.org/wiki/New_Lanark a nadšenci si mohou přidat k povinné četbě ještě postmoderní skotský román Lanark od Alasdaira Graye, který si vysloužil podle Lanarku jméno a možná i pár nápadů. Dokonale kontrolované rádobyblahobytné údolíčko s továrnou postavenou lidumilným kapitalistou s architekturou a klaustrofobickou polohou v izolovaném, hluboko zaříznutém údolí – ne nepodobnou třeba Tanvaldu apod. V podstatě dobrý předstupeň návratu na náš industriální divoký severozápad.
Další fotky jsou tradičně ke shlédnutí v naší galerii http://mracek.me.uk/glencoe200812/
And just a very brief attempt of a summary in English:
Our Scottish New Year’s adventure went really well, we had an excellent weather for the first couple of days, including New Year’s day. We managed to walk whole length of Mamores ridge, with extraordinary views towards Ben Nevis and the mountains next to Glencoe. We enjoyed (really!) two nights of comfortable winter camping and testing out our new MSR Fury tent. The conditions were quite icy, especially down in the valleys because of temperature inversion – all streams were hard frozen and most of the paths were just long slippery glides – so it was much nicer to stay up on the ridges where possible. It was warm, nice and sunny up there with some (but not too many) hard snow patches. The weather deteriorated in the end, so we finished on Sunday by visiting Oban (with the distillery closed – unfortunately) and with a rather scary and claustrophobic New Lanark world heritage site.
For more photos you can visit our web gallery at http://mracek.me.uk/glencoe200812/
Mooc krásný kopečky. Příště až pojedete do Obanu, stavte se v zelený budce na nábřeží na výborný ústřice s balsamikovým octem.
No jo, my u budky byli, ale v lednu v neděli v poledne byla dokonale ubedněná, jako ostatně skoro všechno v Obanu :(