Naši milí přátelé za mořem,
máte před sebou další číslo našeho občasníku z Játrobazénu. Už z oslovení vidíte, že se snažíme dívat se na svět z britské ostrovní perspektivy, ale pořád se nám to nějak úplně nedaří. Takže zahajujeme osvědčenou strategií aspoň pár dobrých zpráv pro začátek.
Zpráva číslo jedna: dneska nepršelo, ale sněžilo. První verze tohoto textu vzniká 6.dubna 2008 a nekecáme. Prostě nám tu dneska odpoledne dokonale chumelilo. Začalo už včera večer, hmotné důkazy budou k vidění na webu. Dokonce ráno padl návrh vytáhnout do parku před oknem lyže a podniknout zcela jistě historicky první skialpinistický výstup na Everton Hill, ale jsme měkkoni a nakonec jsme akorát koukali z okna, jak svah zase nabírá zpátky zdravě zelenou barvu, jak se sluší na řádný anglický trávník.
Zpráva číslo dvě: kvetou narcisy. Všude. Tak před měsícem se začaly objevovat první, během uplynulých pár týdnů už stačily zakrýt skoro všechny střepy, plechovky, spálené popelnice a jiné standardní rekvizity nad vjezdy do tunelů pod Mersey, v místních parcích, v příkopech podle dálnice a jiných, jinak zcela nepozoruhodných, místech. Přidaná estetická hodnota je značná, leč prchavá – narcisy nám za chvíli odkvetou.
Do třetice všeho dobrého: THE FUTURE IS KNOWSLEY– Hanka sehnala práci. Po Velikonocích jsem začala na plný úvazek zachraňovat místní samosprávu. Je to trošku legrační situace, kdy si městská rada najímá tým lidí, kteří s ní pokud možno nemají co do činění, aby je vytáhli z p…ěkné břečky, budu-li politicky korektní. Požadavek na práci v neziskovém sektoru zachován a rozvojová pomoc je to v podstatě taky, na místní poměry rozumně placené místo a autem půl hodinku z domu, co víc chtít? A co že teda dělám? Jedna z prvních větších cedulí, které si všimnete při cestě do Liverpoolu po dálnici směrem od Manchesteru, je nápis THE FUTURE IS KNOWSLEY. Okolo nic není, pasou se tam ovce a v dálce je vidět pár rozpadlých továrních hal. Už jsme si z toho několikrát před časem dělali legraci, kde že je ta jejich budoucnost. Ale Knowsley je samostatné souměstí, které těsně navazuje na Liverpool ze severovýchodu. Před časem si tam vymysleli megaprojekt na regeneraci zařízení pro místní obyvatelstvo, včetně nových velkoškol, které budou zároveň sloužit jako knihovny, sportovní centra, společenské domy, galerie, kavárny a všechno možné najednou. A bude se tam učit úplně novým, úžasným způsobem a ze škol polezou vysoce inteligentní jedinci, kteří už nezůstanou bez práce, nebudou fetovat a zapalovat popelnice a budou zdravit sousedy a neházet odpadky na zem a tak vůbec. Dokonce přesvědčili britskou vládu, že jim to všechno schválí a zaplatí jako pilotní projekt, který kdyby náhodou fungoval, rádi prodají ve volbách a know-how aplikují i v dalších městech. Ale aktuálně mají zrealizované spíš how-know, první megaškola už má aspoň několik zdí, ale 1.ledna 2009 do ní mají napochodovat nadšené zástupy vzděláníchtivých obyvatel Knowsley. Staví se tu rychle, což o to, ale oni zatím neuvažovali třeba o tom, kdo v těch školách bude učit, jaké budou ty závratně nové pedagogické metody, kdo všechno bude mít zájem a jakou to má mít celé kapacitu a tak podobně. Všichni, co s tím mají něco společného, jsou opravdu nadšení a makají, jenže jim až teprve nedávno došlo, že kromě samotné školní budovy potřebují domyslet a zkoordinovat spoustu věcí okolo, aby to celé nakonec úplně nezkolabovalo. Těch škol má být navíc dohromady sedm a celý systém by měl fungovat cca od půlky 2010. Takže si najali tým asi deseti lidí se zkušeností s projektovým a programovým managementem, aby jim pěkně naplánovali, co se teď rychle musí udělat, aby to pokud možno dobře dopadlo. Jsme dokonalá sbírka, kromě Kosové z Prahy, tam mají několik soukromých konzultantů – odborníků na rušení, slučování atp. soukromých firem, bývalého analytika centrály jedné z největších místních bank Barclays, jihoafrického experta na Public-Private Partnerhip – prostě ideální tým pro “Future Schooling in Knowsley” ;-) Těšte se na další zprávy z bojiště.
U Toma v práci se také odehrála jedna změna: na dva měsíce mu byla přidělena Studentka. Od předchozích se lišila tím, že byla Britka a že už od příchodu ovládala trojčlenku. Bohužel o existenci kalkulačky nebo počítače neměla ani ponětí a o tom, co je cílem její práce, také ne. Ani po dvou měsících nevěděla, co že to bylo v těch zkumavkách za vodičky, které lila na buňky. Já se ovšem zase nemůžu dobrat toho, co že to je v těch zkumavkách, které po ní zbyly. Nejlépe to asi vzít a vyhodit. A ty dva měsíce práce taky. Kromě toho nám začaly docházet peníze. Na další dva roky máme asi 1000 liber na měsíc na provoz můj, šéfové i studentů. A protože šéfová si s oblibou kupuje buňky už narostlé na platíčku, začíná to vypadat, že polední rok jen budu sedět na židli a točit si z prstů kafemlejnek. Asi začnu brát po večerech kurzy projektového managementu.
Když už jsme u těch projektů, BIG DIG trvá dál. Zahájení Roku kultury s místními kopáči moc nepohnulo, ale přece jen občas nějaká ohrada zmizí a za ní vykoukne nový barák. Občas taky nějakou ohradu odfoukne vítr a za ní se objeví akorát veliká díra. Ale je to tak půl na půl. Původní cvičiště pro bagristy se pomalu mění na obyvatelné (dřevěné) domečky, které už začali prodávat, a zdá se, že jdou docela na odbyt. Aby bagristi nevyšli úplně ze cviku, občas si udělají i výlet do okolních parků. Tak se třeba skoro přes noc objevila napříč parku z ničeho nic veliká hromada hlíny. Jedním z hobby místních “kapucářů” je ukrást auto a rozjezdit s ním během noci park na pěkný tankodrom. Auto se po použití zapálí, ti nejdokonalejší pak ohořelý vrak ještě rozmlátí na placku. Během dalšího dne se ze zmiňované hromady hlíny stal úhledný protiautový val, vypadá skoro jako středověké palisády, jen tomu (zatím) chybí ty hroty na vršku. Obranné mechanismy jsou různé a vynalézavost liverpoodlanů je v tomto směru téměř neomezená, val je zcela nefotogenický, zato jsme vám začali dokumentovat různé typy ostnatých drátů.
Jinak je vše při starém. Noviny střídají statistiky zabitých a ubodaných s články o zaplavování Británie východoevropskými imigranty a jen výjimečně se do toho přimíchá něco zajímavějšího, jako fotbalové derby Liverpoolu s Evertonem, nebo zpráva o tom, že se v Temži zabydleli mořští koníci apod. Pokud se ptáte na zmrzlináře: jezdí dál, naposledy byl slyšet včera večer v té největší sněhové vánici.
Ve volném čase se neustále věnujeme dobře známým aktivitám. V pátek obvykle Tomáš může parafrázovat slova klasika a prohlásit: “Možná tě to ode mne překvapí, ale dostal jsem nápad – pojedeme na kola do Walesu!” Občas ale i vyměníme kola za pohorky a vlezeme na některý velšský kopec i pěšky (povoleno je to pouze u těch, na které se skutečně vyjet nedá). Na webu je opět poměrně detailní dokumentace, obzvláště doporučujeme porovnání zimního výstupu na Snowdon na začátku února s úžasně jarním výstupem na Tryfan jen o dva týdny později.
Někomu by se již mohlo zdát, že naše víkendy musí začínat zavánět monotématičností. Rozhodli jsme se proto v tomto ohledu něco podniknout a zařadit několik nových outdoorových činností nebo aspoň přidat nové a neotřelé prvky k těm stávajícím. Tak třeba takový noční biking. O tom, že jsme si pořídili trochu výkonnější světla na kola, jsme se zmiňovali na podzim. Od Polarisu ale spíše zahálela a tak jsme se je rozhodli zase vyvenčit. Akce to byla skutečně povedená, jen nevím, proč Hanka protestovala, když jsme takhle ke konci vyjížďky ocitli na vršku skalnatých serpentin pokrytých tenkou vrstvou ledu. Víte snad o čištší esenci MTB?
Pro osvěžení jsme se také s Hančinými kamarády vydali na jeden víkend do jeskyní na jihu Anglie. Pro Toma to byla jeskyňářská premiéra a tvářil se trochu smutně, že si vůbec neužil šplhání po laně, ale alespoň byl uspokojen plazením se potokem a závěrečným výstupem doslova skrz vodopád. Fotky z nejvypečenějších míst samozřejmě nemáme, ale snad vezmete zavděk alespoň něčím (a nelekejte se kvantity, fotek z jeskyní je opravdu hodně, protože jsme je slíbili lidem, se kterými jsme tam byli).
To třetice všeho dobrého outdoorového jsme se rozhodli, že se zapíšeme do historie skialpinismu a objevíme pro něj novou Mekku a sice Skotsko. Někteří zlí jazykové tvrdí, že pokoušet se o přechod Nízkých Tater na skialpech je spíše diagnóza. Ti nepochybně nenaleznou pochopení pro náš záměr a prohlásí, že to už je snad perspektivnější zkoumat lyžařské možnosti na Sahaře, ale my se zlomit nenecháme! První pokus jsme podnikli na letošní Nový rok, který jsme oslavili ve stanu na náhorní planině skotských Cairngorms a kdyby nám sníh přes noc neroztál, třeba by se nám z plání i podařilo sjet na lyžích do údolí. Takto nám nezbylo, než zvolit potupný sestup v dešti po zelených svazích. Protože ale platí: “Jak na Nový rok, tak po celý rok,” tak jsme se do Skotska zase vrátili na Velikonoce. Předpověď byla příjemně sněhově optimistická, vyrazili jsme celí natěšení a opět přibalili lyže. Jenže. Ono sice sněžilo, ale taky foukalo. Takže sníh nakonec skončil tam, kde nám nebyl moc platný. V nižších polohách, pěkně níž v údolí, za větrem, se lyžuje skvěle, ale má to jistá praktická úskalí. Když se člověk co chvíli propadne do vřesu a hodí tlamu, při které ho ochotně připlácne baťoh, přemýšlí, jestli tohle je to pravé. Jenže nahoře jaksi foukalo hodně. Potom , co Hanku i s velkým batohem srazil poněkolikáté na zem a málem podrazil nohy i Tomovi, jsme to první den vzdali a pěkně pokorně se krůček po krůčku odplížili zpátky k chatě a zároveň horní stanici zubačky na vršku sjezdovek na Ptarmiganu. Zatímco jsme v relativním závětří vydýchávali sestup ze samotného Cairn Gormu a oloupávali ze sebe rampouchy, abychom se vydali už po sjezdovce dolů, všiml si nás někdo z pasažérů posledního vlaku dolů, který odvážel zaměstnance chaty, bez řečí nás naložili a vyklopili dole u parkoviště – upřímně řečeno, byli jsme rádi, že jsme dole. Další dny už byly o trošku vydařenější, sněhu přibylo, větru ubylo – prostě pohoda, až na ten vřes. Přesto zůstáváme optimisty a věříme, že si ve Skotsku někdy pořádně zalyžujeme. Třeba právě nyní je tam utěšené množství sněhu, akorát to k němu máme nějakých šest set kilometrů a ve zdejších podmínkách člověk neví, jestli mu nestihne roztát dřív, než tam dojede.
Snažíme se ale žít i kulturně, když už máme tu čest bydlet přímo v Capital of Culture. Ostatně značně rozšířené reportážní pokrytí různých aspektů urbánního, a občas i kulturního, života na našem webu je jen stěží přehlédnutelné. Dokonce jsme se vybičovali a zapojili se do zdejší fotografické soutěže Met2Tate. Noc před uzávěrkou jsme vyrazili do ulic nafotit předepsané lokace, hodinu před uzávěrkou spustili Photoshop a hodinu po ní úspěšně odeslali naše fotografie. Hlavní cena nás sice minula, ale do užšího výběru jsme se dostali a prý budeme někde viset. Kdo chce, může tipovat, se kterými fotkami jsme soutěžili a se kterou prorazili.
Užší kontakt s místním obyvatelstvem (pro Knowsley dokonce pracuje i pár knowslanů a játrobazéňanů) znamená, že se dozvídáme o událostech, které by jinak zůstaly mimo naše obzory. Kupříkladu tzv. Ladies’ Day. O Grand National aneb Velké dostihové ceně konané v liverpoolském Aintree by se člověk z novin ještě dočetl, ale to, co následuje večer po ní, už raději místní tisk pomíjí. Součástí pátečních dostihů je cena o nejlépe oblečenou místní “lady”. Zároveň se kupodivu drží tradice pátečních dostihů jako “lidových”, tj. nejde o akci pouze pro místní lordstvo, ale místní na jeden den vysypou prasátka, odhodí kapuce, pánové opráší saka a dámy ledacos jiného a padesát tisíc lidí vyrazí na dostihy. O koně ani tak nejde. Nejlépe oblečená “lady” snad může vyhrát Jaguára. V ceně lístků je láhev šampaňského na osobu. Sečteno a podtrženo – dámy se zpooblékají jak se dá. Sukně musí být co nejkratší nebo nejdelší, nic mezi, podpatky co nejvyšší a na hlavě nesmí chybět aspoň symbolický klobouček. I když bude z papírnictví za pár šupů, nevadí, ale čím víc a čím barevnějšího toho z hlavy visí, tím líp. Jaguára samozřejmě vyhraje jen jedna z dam, takže ostatní svorně pijí na žal. Jedna láhev padne rychle, po skončení dostihů je tedy třeba zajít do centra a pokračovat v utápění závisti, že zrovna ona letos nebyla ta pravá. Takže jsme si zahráli na papparazzi a pořídili pár reportážních obrázků, přidáme je na web co nejdřív. Krom taškařic tohoto ražení se tu a tam dá potkat i pěkný jazzový koncert, konečně jsme aspoň částečně prozkoumali místní muzea, ale musíme všechno dávkovat po kouskách, aby nám to ještě na chvíli vydrželo. Jinak se z nás stanou kulturní závisláci a když se pak jako obvykle nebude dlouho nic dít, to bude těžká abstinence… Raději se držme doporučení britské vlády: Enjoy responsibly!
