Vážení a milí,
po odmlce se hlásí další Játrobazén News.
Časová prodleva je možná delší, než jsme měli původně v úmyslu, ono to tak většinou bývá. Tak trochu jsme čekali, že se konečně nashromáždí něco pěkného a optimistického, o čem napsat – a věřte, že se opravdu snažíme. Ale nějak se to úplně nepodařilo. Takže se dopředu omlouváme, ale taková je realita. No, ať to nezní tak pesimisticky hned od začátku, suma sumárum jsme tu měli docela hezký podzim. Někomu to může přijít jako nepodstatná zpráva, ale věřte, že v kontextu severní Anglie je to věc zatraceně významná a zaznamenáníhodná. Z dalších pozitiv: objevili jsme další zdroj polského skorochleba, polohrubé mouky, neslaného másla a moučkového cukru. Ať žijí drobné radosti – ale ve srovnání s některými čtenáři JNews v dalekém zámoří na Ostrově kandidující mumie, se tu máme jako ta zvířata, co je muslimové nejí, v žitě. Také jsme aspoň o víkendech pilně pokračovali v průzkumu okolí a rozšiřovali podklady pro naší CK, část výsledků máte k nahlédnutí na webu, některé cyklotrasy jsou obzvlášť vypečené.
Na začátku října (ano, ano, víme, že už je prosinec…) jsme se pro vás dokonce rozhodli reportážně pokrýt MTBO závod Polaris Challenge. Že vám to nic neříká? A pomůže vám nápověda, že česká poděbradka/merida bike adventure je vlastně českým klonem svého staršího britského bratříčka jménem Polaris? Taky nic? No dobře, čtěte dále. Principem této taškařice je, že se v pátek večer někde na louce sjede spousta cvoků se svými bajky a neodolatelnou chutí závodit. V sobotu ráno pak nafasují mapu s vyznačenými kontrolami asi jako u orientačního běhu – kontroly mají různé bodové hodnoty a je jich moooc a bývají od sebe desítky mil daleko. Vy ovšem máte časový limit (v našem případě 6 hodin), kdy musíte být zpátky v cíli a když to nestihnete, naskakuje vám penále. Nezbývá tedy, než si naplánovat trasu tak, abyste sesbírali co nejvíc bodů v rámci tohoto limitu. V neděli se všechno zopakuje přes kopírák a pak vyhlásí vítěze. Protože Polaris je už docela vousatý, začalo toto schéma některé nudit a vymýšleli, jak ho zatraktivnit. A jak už to tak bývá, když se sejde pár cvoků, určitě nějakou ptákovinu vymyslí – v tomto případě spočívala v přidání třetí (NOČNÍ!!) etapy. Ano, čtete dobře, jezdíte s mapou a baterkou v noci terénem na kole a lovíte na čas nějaké kontroly. No uznejte, že tohle jsme si prostě nemohli nechat ujít. Akcička to byla vskutku vydařená, počasí tak přálo, že jsem občas zapomínal, že závodíme a nadšeně fotil. V kategorii smíšených dvojic jsme obsadili krásné šesté (předposlední ;-)) místo. Ty dvojice jsou holt nějaké nabušené. Příště se přihlásíme jako jednotlivci, což nás v pořadí katapultuje výrazně vpřed!
Na kole se tu dá jezdit stále, ale Tomášovi se podařilo při nedávné vyjížďce zase jednou zlomit sedlo (taková nevinná kamenitá cestička to byla), takže jsme minulý víkend vyrazili vyjímečně pěšky. Zlákaly nás welšské kopce atakující magickou hranici tří tisíc stop a nejvyšší z nich měl dokonce vršek pokrytý sněhem a ledem. Sníh se ale jinak nekoná a v samotném Játrobazénu nejspíš ani konat nebude – budeme rádi, když se něco urodí ve Skotsku a naskytne se nám tak aspoň nějaká možnost provětrat skialpy.
A zajímá vás, jak se točí život v našem nastávajícím evropském městě kultury? Náš zmrzlinář z prvního dílu jezdí dál. Občas je slyšet jeho tralalala i docela pozdě večer a i ve dnech, kdy se teploty vyjímečně odvážily zalézt pod nulu. No comment. Když se člověk kouká na web na počasí pro Liverpool, rovnou se mu ukazuje svodka místních aktuálních zpráv. Když se tam několik týdnů po sobě den co den standartně objevovaly statistiky, kolik lidí, v kterém parku, průjezdu a bůhví kde ještě, zastřelili, probodli či upálili, popřípadě s detaily, kolikrát a čím, přestali jsme to raději sledovat. To jsou ovšem místní zprávy (podotýkám ale, že jde o BBC, nikoli Blesk). Celonárodní zpravodajství mají jiná oblíbená témata, krom megaúniku osobních dat a nejvyjasněného finacování politických stran je dále na denním pořádku zaplavování Británie imigranty všeho druhu, včetně těch “pseudoevropanů” z východu a katastrofické úvahy, kam se všichni vejdou na ten jejich malinký ostrov. Další no comment. Není divu, že se v záplavě podobných zpráv člověk zkouší soustředit na jiné, méně krevní tlak zvedající náměty. Tak třeba již minule zmiňovaný BIG DIG projekt. Staví (spíš kope) se tady vesele dál, jednomu se až nechce věřit, že by si někdo mohl myslet, že se všechno stihne do začátku příštího roku. Je ale třeba přiznat, že alespoň některé stavby rostou závratnou rychlostí. Třeba v rámci projektu “Poet’s Park”, na pozemku sousedícím s naším, rostou nové činžáky doslova jako houby po dešti (po každém dešti, a že jich tady je, zhruba jedno patro přibyde).
Člověk by ale raději neměl pátrat , jak a z čeho se staví. Potom, co Tomáš denně obhlíží postup jedné stavby cestou do práce, si tak opatrně občas doma oťukáváme zdi našeho bytu v posledním patře a přemýšlíme, co máme za vrstou sádrokartónu. Nakonec zvítězila zvědavost a po průzkumu půdy, kde na nás vykoukly holé ytongové tvárnice, jsme se trochu uklidnili – snad se vyskytují i jinde než jenom na té půdě. Oni totiž občas také staví třípatrové velké “činžáky” ze dřeva a jen tak, aby se neřeklo, to celé zvenku obloží červenými cihlami. Ano, skutečně pouze obloží. Nečekejte žádné propojení, nosné sloupy, nic takového. Barák nesou vkusné dřevěné trámky. Kdo neveří, ať se podívá na fotografie na webu. Kromě uvedené dřevostavby jsme pro vás zdokumentovali i luxus nejluxusnější, který má nosnou konstrukci kovovou, podlahy lité a na osazení čekají klasická dřevěná euro okna. Zájemci bez šlechtického titulu nemají šanci. Že by opět “no comment”? V rámci Big Digu se ale občas i pozitivně snaží. Třeba zbourali celkem nehezkou zastřešenou lávku pro pěší na nábřeží, která se stejně rozpadala, bydlely v ní podivné existence a tak vůbec, a zdůvodnění liverpoolské radnice znělo na místní poměry téměř neuvěřitelně: město má být pro lidi a lidi jsou přece od přírody zvyklí chodit po zemi a ne po nějakých lávkách plných feťáků a bezdomovců. Idea pěkná, lávka je zbouraná, ten slíbený pozemní přechod přes dost rušnou silnici se zatím nekoná a kam jinam zaleze obyvatelstvo mostu, také už nikdo neřeší. Prostě Big Dig. Konec roku se blíží závratným tempem a kde nic, tu nic, evropské město kultury ještě pořád nedostavěli.
Dalšího dílu se dočkala i sága British Telecom vs. doktor Mráček. Po čtvrt roce bezvýsledného čekání na zavedení telefonní linky, třech urgencích mailem, dvou po telefonu a dvou písemných stížnostech jsme se to prostě rozhodli vzdát. Napsali jsme BT dopis, ve kterém jsme zrušili svou objednávku a zdvořile se poděkovali za jeho nebývalou ochotu. Pak jsme jim nechali dva týdny na případnou reakci a pořídili si internet bezdrátově u Vodafonu (žádná sláva, ale máme ho a funguje). K našemu obrovskému překvapení se však BT po dalším týdnu ozval, že by chtěl začít řešit naši stížnost. No, tentokrát jsme to již se slušností nepřeháněli, ale pozice jsme si vysvětlili a paní slíbila, že alespoň dohlídne na zrušení naší objednávky. Neuplynuly ani dva týdny a BT se nám ozval znova. Naši žádost o zrušení objednávky prý nemůže zpracovat, dokud mu nesdělíme naše zákaznické číslo a telefonní číslo naší pevné linky. A paní vypadala dotčeně, když jsme po ní obratem požadovali odpověď na otázku, kdo zlikviduje likvidační komisi likvidačního úřadu. Je vidět, že nečte klasiky. Takže tentokrát snad naposled: No comment.
Není ale všechno šedivé. Třeba Tomáš se tuhle vypravil na konferenci do Itálie a vrátil se zcela unešen. Ve městě si tam připadal bezpečně, v ulicích se potulovala spousta lidí, kteří vypadali zcela normálně, dokonce měli i vlasy na hlavách. Alespoň některé obchody měly otevřeno i večer a dalo se v nich třeba koupit i nějaké jídlo, které nepřipomíná polystyren. A že jsme do Anglie jeli proto, že jsme chtěli do civilizace a ne na Balkán? No dobře, tak teda ještě jednou, ale tentokrát již opravdu naposledy: NO COMMENT.