S čím teď začít? Místní politicko-ekonomická scéna se mění hodinu od hodiny, tu přenecháme profesionálům. Britské počasí je téma zcela fádní, navíc teď celkem dělá slušnou čest své pověsti. Déšť buší do střechy, meluzína kvílí, sečteno a podrženo, konečně nastal ideální čas zasednout a něco sepsat. Pro rozehřátí nabízíme jednoduché slohové cvičení volně oscilující okolo tématu uplynulý víkend.
Na naše zvyky to byl víkend v zásadě atypický. Liverpool jakož to slavné Evropské město kultury 2008 čas od času nabízí i nějaký ten kulturní bonbónek. Občas to dopadne lépe, občas o něco hůř.
Už dávno jsme se rozhodli, že chceme vidět, respektive slyšet, slavné liverpoolské filharmoniky na vlastní oči a uši. Na rovinu řečeno, jeden pokus už jsme učinili. Před časem se tu odehrával jazzový festival sice v podstatě lokálního významu, ale mihla se na něm i zajímavá jména. Například saxofonista Wayne Shorter se svým kvartetem. Po delší kulturní abstinenci jsme zajásali a pořídili lístky na jeho koncert, kde měl hrát společně právě se slavnými filharmoniky.
Samotné prostředí nás mělo včas varovat. Sál s rozvrzanými koženkovými sedačkami, oprýskanou omítkou a uprostřed pódia dominující zlatavou pěticípou hvězdou a prapodivnou kinetickou plastikou. Téměř okamžitě jsme se shodli, že za podobné prostory by se styděli i třeba v kamčatském Petropavlovsku, moldavské vesničce Ukrajinka, gruzínském Kazbegi nebo jakémkoli okresním městě bývalého SSSR. Před vší tou hrůzou nastavěné židle pro celý orchestr a uprostřed ostrůvek pro jazzový kvartet.
Pak to celé začalo. Orchestr slavnostně nakráčel na pódium, následován jazzovými hudebníky a nakonec se po chvíli váhání opatrně připlížil i Wayne Shorter osobně. Pro úplnost je třeba dodat, že orchestr přišel bez dirigenta. A začala tragikomická fraška. Slavný černošský saxofonista se prostory evidentně bál. Filharmonici se pokoušeli hrát z not a předváděli, že zvládli domácí úkol na téma “naučíme se party k nejslavnějším Shorterovým skladbám”. Někteří by, pravda z tohoto domácího úkolu zasloužili kouli, jiní ale noty přehrávali s pilností (a kvalitou) žáčka prvního ročníku lidové školy umění. Pouze basista statečně jammoval a zachraňoval čest filharmonie. Chudáci jazzmani to ovšem nesli velmi špatně a většinu času se snažili dohledat v notách, kam se jim orchestr zatoulal. Nejakčnější člen jazzového kvarteta – klavírista – se střídavě snažil hrát a střídavě tahal starého pána za šosy, aby mu nezahodil saxofon a neutekl z pódia. Do toho tu a tam vrznuli filharmonici, pouze filharmonický basista vrzal konstantně. Celý kabaret vydržel asi hodinu, potom to hlavní aktéři vzdali a šlo se domů.
Jistě uznáte, že po tomhle zážitku jsme si potřebovali spravit chuť. Odvážně jsme dali liverpoolské filharmonii ještě druhou šanci. V sobotu večer jsme se vypravili na výrazně klasičtější záležitost: Verdiho Requiem. Filharmoniky tentokrát dirigoval osobně Vladimir Petrenko, navíc hráli v metropolitní katedrále a vše běželo jako na drátkách. Angličanky, především důchodového věku, mladého pohledného Rusa zbožňují, takže celý koncert opravdu tak trošku připomínal mši, když se po posledním taktu z publika téměř ozvalo masové aaách! a nakonec i dámy o berlích zázračně vstávaly a tleskaly. Katedrála byla navíc úplně plná a, i když jsou její prostory také poněkud zvláštní, akustiku má slušnou a ve výsledku se musí uznat, že si Petrenko “své” filharmoniky i sbor vycvičil dokonale. Rozhodně předvedli společně pod jeho vedením mnohem lepší výkon, takže jsme tentokrát nelitovali, že jsme netrávili celý víkend tradičně co nejdál od Játrobazénu.
Ale abychom zcela nekrněli a naše kola nevydržela moc dlouho čistá, vyrazili jsme alespoň na neděli do welšských kopců a lesů. Po létě stráveném sezením na zadku v kajaku jsme totiž pocítili akutní potřebu protáhnout nohy a užít si pevnou zem.
Namíchali jsme si pěkných cca 30km po lesních singletrailech i okolních silničkách, včetně sedla Horseshoe Pass. O asfaltu se netřeba více zmiňovat, ten je stejný všude, o systému místních singletrailů se rozepíšeme časem, jelikož je to jedna z mála britských záležitostí, které by stálo za to okopírovat i v českých a moravských luzích a hájích. Takže teď jen pro hrubou představu pár fotek. K obrázkům si doplňte celkem normální pevninské podzimní vůně mokrého listí, hub, přezrálých ostružin a vše doplňte zcela specifickým pachem čerstvých ovčích bobků.
